Co mne přivedlo k hledání předků...
Jak to tak v životě chodí, otázky typu: Kdo a kým byli moji předci? mne začaly nahlodávat bohužel až v době, kdy už se pomalu nebylo koho zeptat. A tak jsem se k hledání svých kořenů dostal spíše oklikou, díky tajemně krásným starým věcem, které se dochovaly v naší rodině a přitahovaly k sobě pozornost už jen tím, jak byly ohlazené častým používáním. Ať už to byla v kůži vázaná několika kilogramová latinsky psaná bible z r. 1693, kartonová krabička se starými mincemi, mezi nimiž byly i brakteáty nebo třeba z dědečkovy půdy na světlo vynešený prapodivný erb, jehož původ a pravost obklopovalo příliš mnoho nejasností, než aby člověk věřil tomu, čím se zdál být.
Co však bylo tou pověstnou poslední kapkou, která naplnila pohár mé zvědavosti po okraj a smýkla mnou přímo do víru genealogického bádání, si dodnes nejsem úplně jistý :-)
Postupem času jsem zjistil, že mi ke všem těm starým věcem něco důležitého schází.
Začal jsem se tedy stále častěji vydávat proti proudu času, hledat a spojovat tyto věci s příběhy a osudy lidí, jejichž krev se stala mojí krví. A tak jsem se s chutí vydal po stopách třeba mého prapradědečka z rodu Trnků a po kouskách objevoval, kterak se záhadným způsobem vypracoval ze syna krupaře a mlynáře z Dolních Počernic až na císařského radu, a který nakonec vlastnil i jeden ze Staroměstských mlýnů a dvůr Jenerálka v Praze. Stejně velikým dobrodružstvím pro mne bylo, a stále ještě je, sledování rodové linie mé babičky Eriky Marie Magdaleny Stockar von Bernkopf, pocházející z rytířského rodu, jehož kořeny sahají až do švýcarského Schaffhausenu a poloviny 14.století.
S rozrůstajícím se počtem nově odkrývaných předků úměrně přibývalo i překvapujících shledání, například s alchymistou a kročehlavským sládkem Otokarem Zacharem, s prapradědečkem továrníkem Ottou Wiesenbergrem, který tvrdě ztrestal lásku své ženy Elišky k nehodnému knězi a básníkovi Jakubovi Demlovi, s rodinou velkého sběratele zkamenělin Martina Dusla, nebo vynikajícm varhaníkem Bedřichem Rektorisem, který prý když "řádil" v Polné po mši na varhanech, lidé venku se zastavovali, poslouchali a nechávali plynout v tu chvíli nedůležitý čas...
Mezi nejvíce dech beroucí objev pak musím uvést starodávný italský rod DOVARA, který se spolčuje s našimi předky r. 1787.Přímá linie rodu Dovara poté mizí v závratné, a pro české rodozpytce neuvěřitelné hloubi - v 8. století!!! a je spojena s italskými rodinami de Gonzaga,de Brembate, de Crotti, de Picchioni, de Redenaschi, atd.
Při hledání vlastních kořenů jsem se rovněž seznámil s množstvím neobyčejně báječných lidí, kteří mi pomohli a pomáhají i nyní při bádání a utvrzují mne v mém přesvědčení, že ač se to někdy nezdá, svět je stále ještě "báječné místo k narození" :-)
Carpe Diem!
Láďa Rektoris