Alžběta Anna Wiesenbergerová (*26.5.1868, †13.3.1918), roz. Zacharová
zpět
Foto z archivu dr. Vladimíra Binara, s laskavým přispěním paní Daniely Iwashita z LN
Alžběta Anna (jinak Eliška) se narodila 26.5.1868 v Točníku čp.1, v rodině Šebestiána Zachara, sládka v místním pivovaru a Marie roz. Havlíkovéze Žebráku (pocházející z rodu Nejedlých, puchmajerovských to obroditelů českého jazyka a národa). R. 1880 se celá rodina stěhuje do Kladna, a r. 1899 zde kupují Parostrojní pivovar a sladovny Kročehlavy-Kladno.
Eliška se na Kladně 11.1.1890 provdává za Ottu Martina Wiesenbergera, továrníka ze Žebráku čp.67 a majitele místních koželužen. Eliška byla ženou mimořádně inteligentní, s hlubokými uměleckými zájmy. Naneštěstí u ní v jejím zralém věku propukla tuberkulóza, která na jedné straně prohloubila její vášnivý vztah k životu a umění, na druhé straně jí však rychle ubírala sil. Za této situace, o níž všichni věděli, že je beznadějná, se k ní její manžel i bratr Otakar Zachar chovali mimořádně velkoryse a shovívavě, jakkoliv její způsob života vybočoval z tehdejších představ o usedlém a harmonickém životním stylu podnikatelských rodin oné doby. Továrník Wiesenberger poskytuje Elišce kvůli jejímu špatnému tělesnému i duševnímu zdravotnímu stavu veškeré možnosti rozptýlit se knihami a hudbou.
V září r. 1912 se Eliška seznamuje při jedné ze svých častých návštěv literárního salonu R.Svobodové s Jakubem Demlem. Rozvinul se mezi nimi hluboký, i když rozporuplný citový vztah, který v rodinách Zacharových a Wiesenbergerů vyvolával zděšení a bezradnost. Eliška se stává nejštědřejší Demlovou mecenáškou a Demlovo přátelství oplácela oddanou láskou, která však byla zneužita proti ní i proti knězi a básníkovi. Spolu s J. Demlem zpočátku podporovala i Josefa Váchala, v jehož ateliéru v Lužické ul. v Praze, Deml v té době živořil.
V létě 1913 je Deml hostem manželů Wiesenbergerových v Žebráku. Pobyt končí skandálem: " A proč jsem ze Žebráku vypovězen? Půjčil jsem paní Elišce oba poslední archy mé knihy, a ona druhý den mi je nesla, ale cestou je ztratila... člověk, který je našel, donesl je mým a Eliščiným úhlavním nepřátelům: na faru a továrníku Wiesenbergerovi... Strašná katastrofa: Jakub Deml kněz konečně jest usvědčen ze svůdnictví, z cizoložství - a Bůh ví, z čeho ještě: neboť toto vše našli žebráčtí kritikové v oněch dvou natištěných arších mé knihy "Pro budoucí poutníky a poutnice" (a já to přece chystal pro VEŘEJNOST!): depeše, telegramy a automobily lítají teď na vsje strany... Eliška odjela z domu, doufajíc, ze její bratr, Otto Zachar, sládek a LITERÁT na Kladně, bude míti pro ni porozumění a zastane se jí... Ale ten, jsa podveden a naveden p. Wiesenbergerem, vrhl se na ni tak surově, že paní Eliška přiletěla za mnou v noci do hotelu (já byl v JINÉM hotelu), chtějíc si vzíti život... Rozhodla se odjeti KAMKOLI do světa, upadala v mdloby, nemohl jsem ji opustit: byli jsme v Čáslavi, v Jihlavě - ale nemohu Vám to vypsati..." ( v dopise Deml Balcárkovi, 26. VII. 1913) Zoufalý Jakub Deml pověřuje F. X. Šaldu, aby knihu Pro budoucí poutníky a poutnice vydal v případě, že by "mne moji nepřátelé do té chvíle zabili..." Deml a paní Eliška žijí krátký čas v Praze, scházejí se v ateliéru J. R. Marka, ale Wiesenberger platí detektiva a dává svou ženu sledovat. Rodina Wiesenbergů se všemožně snažila tomuto vztahu zabránit. Po rodinné poradě s Eliščiným bratrem Otakarem Zacharem nalezne se možné řešení, které by ještě mohlo zabránit skandálu: dát Elišku do nervového sanatoria dr. Kramera v Bubenči. Celá akce je provedena promyšleně a nečekaně. Večer dne 6. 9. 1913 vtrhnou do bytu dva silní muži a bránící se Elišku surově odvlečou do připraveného povozu. Deml je v tom čase nepřítomen a služka marně brání svou paní proti přesile.
O skandálu jsou dobře informovány konsistoře v Brně i v Praze, a tak 29. září 1913 zakazují Demlovi sloužit mši v Praze a zanedlouho je zákaz rozšířen i na diecézi brněnskou.
Ještě téhož roku byla Eliška Wiesenbergerová převezena z bubenečského sanatoria do domácího vězení v Žebráku. Byla již před tím dána pod kuratelu, nedisponuje tedy svým majetkem (a nemůže tedy Demlovi v nesnázích nijak ulehčit); muž jí dává jen malé kapesné.
Deml Elišce v té době věnuje většinu svých vydávanách děl a vyjadřuje svou citovou bezvýchodnost, ve vztahu k ní:
" Drahá Eliško,
bylas půdou mým snům,
ozvukem mých krokův,
zmizelým tichem země,
ztracenou laskavostí světa:
Ale proč nejsem všemohoucím?!
Tvůj Jakoubek"
1914 – v říjnu se Deml stěhuje zpět do Prahy, vydává knihu Tanec smrti, kterou dedikuje Elišce Wiesenbergerové následovně : "Jménem Paní Alžběty Wiesenbergerové z rodu Zacharova kniha tato ozdobena budiž"
1915 – Deml navštěvuje s E. Wiesenbergerovou v Jaroměřicích Otokara Březinu, pobývají spolu v Jinošově u Demlovy sestry.
Eliška Wiesenbergerová umírá 13. března 1918 v Žebráku v Čechách na tuberkuklózu, Deml být na pohřbu nesmí a píše:
"...tam leží sama E.W. umírající...A já se svým pláčem jako pes vyji na dvorku..."
Elišky smrt byla pro obě rodiny, Zacharů i Wiesenbergerů, svým způsobem vysvobozením ze, v té době, společensky naprosto neúnosného vztahu, který byl pro obě rodiny tragédií.
Její pozůstalý manžel, továrník Otto Martin Wiesenberger se pak v listopadu r. 1919 podruhé oženil s Janou Havlíkovou ze Žebráku.
Foto z archivu dr. Vladimíra Binara, s laskavým přispěním paní Daniely Iwashita z LN
Alžběta Anna (jinak Eliška) se narodila 26.5.1868 v Točníku čp.1, v rodině Šebestiána Zachara, sládka v místním pivovaru a Marie roz. Havlíkovéze Žebráku (pocházející z rodu Nejedlých, puchmajerovských to obroditelů českého jazyka a národa). R. 1880 se celá rodina stěhuje do Kladna, a r. 1899 zde kupují Parostrojní pivovar a sladovny Kročehlavy-Kladno.
Eliška se na Kladně 11.1.1890 provdává za Ottu Martina Wiesenbergera, továrníka ze Žebráku čp.67 a majitele místních koželužen. Eliška byla ženou mimořádně inteligentní, s hlubokými uměleckými zájmy. Naneštěstí u ní v jejím zralém věku propukla tuberkulóza, která na jedné straně prohloubila její vášnivý vztah k životu a umění, na druhé straně jí však rychle ubírala sil. Za této situace, o níž všichni věděli, že je beznadějná, se k ní její manžel i bratr Otakar Zachar chovali mimořádně velkoryse a shovívavě, jakkoliv její způsob života vybočoval z tehdejších představ o usedlém a harmonickém životním stylu podnikatelských rodin oné doby. Továrník Wiesenberger poskytuje Elišce kvůli jejímu špatnému tělesnému i duševnímu zdravotnímu stavu veškeré možnosti rozptýlit se knihami a hudbou.
V září r. 1912 se Eliška seznamuje při jedné ze svých častých návštěv literárního salonu R.Svobodové s Jakubem Demlem. Rozvinul se mezi nimi hluboký, i když rozporuplný citový vztah, který v rodinách Zacharových a Wiesenbergerů vyvolával zděšení a bezradnost. Eliška se stává nejštědřejší Demlovou mecenáškou a Demlovo přátelství oplácela oddanou láskou, která však byla zneužita proti ní i proti knězi a básníkovi. Spolu s J. Demlem zpočátku podporovala i Josefa Váchala, v jehož ateliéru v Lužické ul. v Praze, Deml v té době živořil.
V létě 1913 je Deml hostem manželů Wiesenbergerových v Žebráku. Pobyt končí skandálem: " A proč jsem ze Žebráku vypovězen? Půjčil jsem paní Elišce oba poslední archy mé knihy, a ona druhý den mi je nesla, ale cestou je ztratila... člověk, který je našel, donesl je mým a Eliščiným úhlavním nepřátelům: na faru a továrníku Wiesenbergerovi... Strašná katastrofa: Jakub Deml kněz konečně jest usvědčen ze svůdnictví, z cizoložství - a Bůh ví, z čeho ještě: neboť toto vše našli žebráčtí kritikové v oněch dvou natištěných arších mé knihy "Pro budoucí poutníky a poutnice" (a já to přece chystal pro VEŘEJNOST!): depeše, telegramy a automobily lítají teď na vsje strany... Eliška odjela z domu, doufajíc, ze její bratr, Otto Zachar, sládek a LITERÁT na Kladně, bude míti pro ni porozumění a zastane se jí... Ale ten, jsa podveden a naveden p. Wiesenbergerem, vrhl se na ni tak surově, že paní Eliška přiletěla za mnou v noci do hotelu (já byl v JINÉM hotelu), chtějíc si vzíti život... Rozhodla se odjeti KAMKOLI do světa, upadala v mdloby, nemohl jsem ji opustit: byli jsme v Čáslavi, v Jihlavě - ale nemohu Vám to vypsati..." ( v dopise Deml Balcárkovi, 26. VII. 1913) Zoufalý Jakub Deml pověřuje F. X. Šaldu, aby knihu Pro budoucí poutníky a poutnice vydal v případě, že by "mne moji nepřátelé do té chvíle zabili..." Deml a paní Eliška žijí krátký čas v Praze, scházejí se v ateliéru J. R. Marka, ale Wiesenberger platí detektiva a dává svou ženu sledovat. Rodina Wiesenbergů se všemožně snažila tomuto vztahu zabránit. Po rodinné poradě s Eliščiným bratrem Otakarem Zacharem nalezne se možné řešení, které by ještě mohlo zabránit skandálu: dát Elišku do nervového sanatoria dr. Kramera v Bubenči. Celá akce je provedena promyšleně a nečekaně. Večer dne 6. 9. 1913 vtrhnou do bytu dva silní muži a bránící se Elišku surově odvlečou do připraveného povozu. Deml je v tom čase nepřítomen a služka marně brání svou paní proti přesile.
O skandálu jsou dobře informovány konsistoře v Brně i v Praze, a tak 29. září 1913 zakazují Demlovi sloužit mši v Praze a zanedlouho je zákaz rozšířen i na diecézi brněnskou.
Ještě téhož roku byla Eliška Wiesenbergerová převezena z bubenečského sanatoria do domácího vězení v Žebráku. Byla již před tím dána pod kuratelu, nedisponuje tedy svým majetkem (a nemůže tedy Demlovi v nesnázích nijak ulehčit); muž jí dává jen malé kapesné.
Deml Elišce v té době věnuje většinu svých vydávanách děl a vyjadřuje svou citovou bezvýchodnost, ve vztahu k ní:
" Drahá Eliško,
bylas půdou mým snům,
ozvukem mých krokův,
zmizelým tichem země,
ztracenou laskavostí světa:
Ale proč nejsem všemohoucím?!
Tvůj Jakoubek"
1914 – v říjnu se Deml stěhuje zpět do Prahy, vydává knihu Tanec smrti, kterou dedikuje Elišce Wiesenbergerové následovně : "Jménem Paní Alžběty Wiesenbergerové z rodu Zacharova kniha tato ozdobena budiž"
1915 – Deml navštěvuje s E. Wiesenbergerovou v Jaroměřicích Otokara Březinu, pobývají spolu v Jinošově u Demlovy sestry.
Eliška Wiesenbergerová umírá 13. března 1918 v Žebráku v Čechách na tuberkuklózu, Deml být na pohřbu nesmí a píše:
"...tam leží sama E.W. umírající...A já se svým pláčem jako pes vyji na dvorku..."
Elišky smrt byla pro obě rodiny, Zacharů i Wiesenbergerů, svým způsobem vysvobozením ze, v té době, společensky naprosto neúnosného vztahu, který byl pro obě rodiny tragédií.
Její pozůstalý manžel, továrník Otto Martin Wiesenberger se pak v listopadu r. 1919 podruhé oženil s Janou Havlíkovou ze Žebráku.